Když @bver vymyslel twitterovský hashtag #tridniboj, připadalo mi to přehnané - pro takové mírné bezkonfliktní diskuse nás všech milých lidí. Včera a dnes jsme se do sebe ale přece jen trochu dali: kvůli tomu, že Jaromír Dušek v interview označil OSVČ za příživníky státního rozpočtu a já k tomu napsal, že sice je hulvát, ale kdyby se to řeklo slušněji, něco by na tom bylo. 

Co něco? OSVČ mají ze zákona nižší vyměřovací základ pro povinná pojištění než zaměstnanci (30% versus 43,5 %, diskuse pod postem). Mohou si započíst náklady, což je samozřejmě správně, ale víme, že se to dá zneužít. A mnozí z nich jednoduše melouchaří, pracují načerno, jak v té písničce: něco zaplatíme, něco zapřem. 

Zaměstnanci nic z toho nemají. Na druhou stranu mají placenou dovolenou, nemocenskou, výpovědní lhůtu a především nenesou riziko, když se firmě nedaří - to nese zaměstnavatel.

Tohle všechno je hodně teoretické a vyžaduje to korekci směrem k realitě. Velká část OSVČ nejsou lidé, kteří se pro tuto dráhu rozhodli dobrovolně, ale účastníci švarcsystému. Kdyby nepracovali "na živnosťák", nedostanou práci vůbec. Ti jsou bití nejvíc, z obou světů - zaměstnaneckého i živnostenského - slíznou jen nevýhody. Hodně zaměstnaneckých výhod se nachází spíš v Zákoníku práce než v realitě - a ZP je pro mnohé zaměstnavatele cárem papíru. Výpovědní lhůta a odstupné? Zapomeňte, buď podepíšete ukončení dohodou, nebo vás nachytáme při třech drobných chybách po sobě, po třetí automaticky padák na hodinu pro hrubé porušení atd. Jistota v době, kdy se firmě nedaří? Sníží se stavy. A nedělám ze zaměstnavatelů démony, mnozí jsou trvale na hranici krachu a jinak se chovat nemohou. Jejich zaměstnanci to většinou vědí a s ničím lepším nepočítají. 

Naivně jsem navrhl, že lidé, kteří se živí převážně svou prací, nikoli tím, že jsou vlastníky něčeho, by měli být vzájemně solidární - od výhybkáře po OSVČ překladatelku. Několik OSVČ se do mě pustilo a nejspíš mám kliku, že to nečetl žádný výhybkář, i ti by se do mě pustili a nechtěli by s těmi druhými mít nic společného. Jedni druhé máme přinejmenším za podezřelé. Což je přesně to, co Marx nazval třídním bojem: nemožnost dohody mezi sociálními vrstvami kapitalistické společnosti na základě odlišného ekonomického postavení těchto skupin. Dělnická třída versus maloburžoazie!

Velkoburžoazie, jediný vítěz, by se dobře bavila, kdyby to nebylo pod její rozlišovací úroveň.

Myslím, že když někdo řekne zdvořileji a s větší ochotou k diskusi než Dušek, že mezi postavením OSVČ a zaměstnanců je nerovnováha, stojí to za úvahu. Myslím, že postavení OSVČ je vhodným nástrojem k daňovým únikům. Tím neříkám, že to všichni dělají, mluvím o nastavení systému, ne o chování jednotlivců.

Z autorova životopisu, než bude nařčen, že neví, co mluví: pět let byl zaměstnancem za starého režimu, po převratu pak dva roky zaměstnancem, šest (tuším) spolumajitelem s.r.o., pak dalších hodně let opět zaměstnancem, poslední dva roky je OSVČ. Všechno to mělo výhody i nevýhody. Hlad mi nikdy nehrozil, zbohatnutí taky ne.

A ještě odbočka, protože tento druh moralizování se také může objevit: Řeči o tom, jak někdo dře 12 hodin denně, mě nedojímají - dělával jsem to taky a jediné, co k tomu mohu říci je, že jsem byl hlupák. Když to dělá OSVČ, je to její soukromá věc, ale nikoli argument, že je něco lepšího. Když to dělá zaměstnanec, je to buď blázen, nebo oběť. Když to někdo opravdu musí dělat proto, že jinak se neuživí, pak je vážná chyba někde v systému. Nenabádám k flákání, pracovat se má poctivě a kvalitně. Ale práce je prostředek, ne cíl. Lidí, jimž je práce smyslem života, mi je líto. Lidí, jimž jsou smyslem života prachy (byť třeba získané tou prací) mi není ani líto.